Jaderný bombardér Sovětského svazu letěl rychlostí Mach 3. Jeho provoz a vývoj byl však astronomicky nákladný
Strategie jaderných zbraní se v raném období studené války točila kolem dálkových bombardérů létajících ve vysokých nadmořských výškách, které snadno proniknou hluboko do nepřátelského vzdušnému prostoru s jadernou bombou na palubě.
Spojené státy pracovaly na obrovském bombardéru XB–70 Valkyrie, který dosahoval rychlosti Mach 3. Tento letoun byl navržen tak, aby ho nebylo možné sestřelit. Jako odpověď na XB–70 Sovětský svaz postavil Suchoj T–4. Oba tyto letouny měly podobné konstrukční prvky a ve své době představovaly špičku bombardovací technologie.
Sovětská odpověď na americkou techniku
T-4 byl menší než XB-70, ale sdílel podobnou platformu delta-křídla s armádou motorů pod trupem. Jeho trup byl vyroben téměř celý z titanu a nerezové oceli. Letoun byl také vybaven unikátním čtyřnásobným redundantním systémem, který mu umožnil pokračovat v letu i přes velmi těžké poškození.
Velkou zvláštností tohoto podivně vypadajícího letadla bylo, že nemělo klasicky vysunutý kokpit. Ten byl schován v trupu letadla, aby letoun mohl dosahovat ideálního výkonu během vysokých rychlostí. Pilot tak během letu mohl sledovat vzdušný prostor pouze s pomocí speciálního periskopu a malých okýnek na boku kokpitu. Kokpit byl vidět pouze ve chvíli, byl–li stroj na zemi, anebo ve fázi vzletu. Během těchto chvil se totiž jeho přední část sklopila směrem k zemi.
Jaderný bombardér
Původně byl T-4 navržen jako jaderný bombardér, ale později získal také sekundární roli průzkumného stroje. Ať už byl jeho pravý účel jakýkoli, ztratil T-4 pro armádu význam již ve chvíli, kdy ani nedokončil sérii základních zkoušek. Kombinace nových raket země–vzduch, které ho dokázaly snadno sestřelit a obrovských výrobních nákladů z něj udělaly pouze zajímavý prototyp, který je dodnes uložen v ruském leteckém muzeu Monino. Dále čtěte: (Ukrajinská aplikace poháněná daty ze satelitů Elona Muska. Smrtící vynález zaskočil ruskou mašinerii).