Eskymáci lovili obrovská zvířata. Používali na to speciální zbraně
Indiáni používali k napouštění hrotů svých šípů jed z malých žabek, pralesniček, které vylučují jedovatý sekret. Alutiiqové žijící na ostrově Kodiak pochopitelně žádné podobné živočichy, kteří by žili v severském prostředí, neměli. Ale dokázali si poradit. Jed získávali z rostliny, která roste vzácně i u nás. Řeč je o oměji, rostlině patřící do čeledi pryskyřníkovitých.
Oměj se vyskytuje ve více než 250 druzích a vzácně roste v horách v českém a moravském pohraničí. Přes svůj půvab se jedná o rostlinu prudce jedovatou, obsahující alkaloid akonitin, jeden z nejprudších jedů, který je znám. Už pouhý sběr byliny vyvolává kožní záněty a puchýře. Jedovatá je celá rostlina, otrava začíná pocitem mravenčení v ústech, postupně se rozšiřuje do celého těla. Další příznaky jsou mimořádně nepříjemné (arytmie, pocení, průjem, úzkost, zimnice, to vše při plném vědomí) a otrava může končit srdeční a dechovou zástavou.
Alutiiqové, kteří žijí na ostrově Kodiak, se naučili používat oměj jako biologickou zbraň, s jejíž pomocí vyráželi na lov keporkaků. Ulovit totiž keporkaka, nazývaného také plejtvák dlouhoploutvý, který měří 14 až 16 metrů a může dorůst až do hmotnosti 40 tun, nebylo primitivními zbraněmi jednoduché. Harpuny i kopí jen obtížně pronikly přes silnou tukovou vrstvu a způsobená zranění obrovského tvora příliš neohrozila. A tak se naučili vyrábět prudce jedovatou směs právě z extraktu oměje a tuku, kterou pak potírali hroty harpun a kopí.
Jed sice keporkaka nezabil okamžitě, ale společně se ztrátou krve ho oslabil natolik, že po krátkém čase pošel. Lovcům již potom stačilo zraněné zvíře sledovat. A pokud měli štěstí, zastihla smrt keporkaka v blízkosti pobřeží, odkud ho lovci mohli dotáhnout ke břehu a zpracovat. Dále čtěte: Mravenci dokážou řídit provoz mnohem lépe než lidé. Vědci se snaží analyzovat tuto jedinečnou schopnost.