Pokus o první sovětské samokřídlo Kharkiv KhAI-3 pohřbila druhá světová válka
Měl se z něj stát nízkonákladový létající autobus, ale sovětský projekt samokřídla, nakonec pohřbila druhá světová válka. Ve 30. letech 20. století sovětští inženýři experimentovali s vývojem „bezocasých“ letadel a strojů, které se konstrukčně podobaly dnešním samokřídlům. V důsledku toho vytvořili první kluzák na světě vyrobený podle projektu - KhAI-3.
Hlavní výhodou letounů tohoto typu je nízká hmotnost spolu s malým aerodynamickým odporem během letu, oproti standardní konstrukci letounů. Navzdory této výhodě se ovladatelnost stroje značně snižuje, což byla výzva, se kterou si museli sovětští konstruktéři během vývoje letounu poradit.
Levná letecká přeprava
Inženýři tehdy věřili, že se taková malá letadla mohou stát prostředkem hromadné dopravy, která přepraví značné množství osob s nízkými náklady. hromadnou a levnou leteckou dopravu, kterou mohou lidé volně využívat. Díky tomu vznikl projekt letounu KhAI-3, který měl demonstrovat, že nízkovýkonné letadlo může nést užitečný náklad pro jedenáct cestujících s motorem o výkonu něco málo přes 100 hp (75 kW).
Projekt KhAI-3 byl navržen s 12 sedadly pro cestující uspořádanými za sebou ve dvou řadách. Každý cestující měl přitom oddělený cestovní prostor. Samotný trup letounu byl vyroben podle klasického schématu samokřídla. Pouze 5,8 metru dlouhé letadlo mohlo díky nízkému výkonu letět s plným nákladem dvou tun rychlostí 130 kilometrů za hodinu.
Neúspěšný projekt
Testy prvního prototypu KHAI-3 byly naplánovány na září 1936. Letoun prokázal oproti svému neovladatelnému předchůdci KHAI-4 dobrou stabilitu a ovladatelnost při plném letovém zatížení. Tehdejší sovětská komise rozhodla, že projekt by měl pokračovat a dala požadavek na vylepšení stroje. Nová verze letounu měla přijít koncem třicátých let, ale po začátku druhé světové války byl projekt pozastaven. Dále čtěte: (Jaderný bombardér Sovětského svazu letěl rychlostí Mach 3. Jeho provoz a vývoj byl však astronomicky nákladný).
